Dříve jsem si v oblíbené restauraci objednávala pořád to samé jídlo. Chodila se psem na procházku stále po stejné trase. Lpěla jsem na partnerství, které již dávno nefungovalo. Byla jsem jednoduše člověk, který ve svém životě nerad mění. Sváděla jsem to na určitý konzervatismus a neochvějnou víru v to, že i nefunkční se dá opravit a je škoda bourat.Ve třiceti jsem jedny dveře zabouchla a druhé otevřela. Poprvé v životě jsem se odvážila skočit do úplného neznáma, a vlastně jsem v mnohém začala znovu. Od té doby sama sebe tak trochu hlídám v tom, abych nezůstávala ve stereotypu, který je sice plný bezpečí, ale neumožňuje mi posouvat se dále. Jak jsem sama u sebe zjistila, skutečnou příčinou našich stereotypů je strach z neznáma a změny. A právě o tom bych vám dnes chtěla napsat pár řádků.

To sám nezvládneš, musím tě držet!

Minulý týden jsem seděla u Vltavy a sedla si ke mně žena se synem, který chtěl krmit labutě. Byly mu tak 4 roky. Když jim hodil první kousek rohlíku, zavrávoral a ztratil stabilitu. V tom jeho maminka zazmatkovala a se strachem v hlase na něj začala chrlit následující: “To nezvládneš! Ty spadneš do vody! Musím tě držet!” Mě její chování zastavilo. Co se formuje v hlavě toho chlapce, už od samého dětství? Že bez pomoci druhých nic nezvládne? Od té chvíle měl strach v očích a vždy, když chtěl hodit rohlík, čekal na maminku, až jej chytí zezadu za batoh. Ano, v našem dětství to všechno začíná. To rodič nám dává možnost jít do života se sebevědomím a nastavením, že nové výzvy zvládneme. Co kdyby tomu chlapci maminka řekla: “Počkej, naučíme tě teď házet tak, abys to zvládnul sám.” Chtělo by to jen chvíli trpělivosti, kdy by mu ukázala, jak z bezpečné dálky rohlík hodit. S lehkostí a úsměvem, mohla to být chvíle plná legrace! Chlapec by od řeky odcházel s pocitem, že něco sám zvládnul, naučil se a je zase silnější. Takto odcházel se strachem, že bez mámy do té Vltavy spadne.

Zkuste si vybavit momenty ve svém dětství, kdy jste se měli naučit něco nového, nebo něco překonávali. Byla zde podpora rodičů a také jejich trpělivost? Nebo to bylo o vzbuzování strachu, že bez nich to nezvládnete?

Neumíš plavat? Polož se na hladinu

Mám tohle přirovnání ráda. Co děláme vždycky, když se nám přestane dařit nebo něco nefunguje? Začneme rychle vymýšlet opatření k nápravě, jsme plní emocí, zmatení, stresu, a dost často svůj problém se všemi konzultujeme. Já jsem začala dělat opak. Když se mi začne dít něco, kde se necítím příjemně, zastavím se. Začnu dýchat a zklidním se. Vím, že když teď začnu kopat, utopím se. Veškerou energii vyčerpám na boj, který mě ve finále zabije. Lepší je klid a lehnout si na hladinu. Ano, vyžaduje to určitý trénink, ale je to ten nejlepší způsob řešení situací, které nás mají tendenci vyhodit z rovnováhy. To v klidu nacházíme ta nejlepší řešení. Nebo se dokonce situace vyřeší sama, aniž bychom museli zasahovat. Tak se těchto situací nebojte. Přichází v pravý čas. To, že se váš život začne v určitých momentech otřásat, je dobře. Něco dozrálo k řešení a je právě teď ten správná doba k tomu, aby nastala změna.

Změna může přinést radost!

Jak jsem vám již psala, ze změn máme my lidé přirozený strach. Je to funkce našeho mozku, ochraňovat nás od bolesti, a tak nás naše vlastní psychika nepouští do riskantních kroků a činů. Problém je v tom, že si označujeme za “riskantní” i to, co nám ve finále prospěje. Musím se vám přiznat, že situace, ze kterých jsem měla největší hrůzu (z toho že nastanou), taky nastaly. A vždy ta změna byla ve finále to nejlepší, co se mi mohlo stát. Líbí se mi přirovnání, které jsem četla v jedné knize. Nebojte se ve svém životě “otevírat nové dveře”. Uvidíte, že je za nimi mnoho radosti, nových zajímavých lidí a zážitků, které byste jinak nezažili. Prostě se nadechněte… a skočte do neznáma. Nemůže to dopadnout špatně.

Chyba neznamená selhání

Pamatuji si, jak jsem jednou měla děsivé výčitky ze selhání. Brečela jsem mojí mámě v kuchyni, a ona mi řekla: “Leni, chyba neznamená selhání. A je v pořádku chybovat, učíme se tím.” Selhat můžeme jen sami před sebou, když si takovou myšlenku připustíme. Chyby nás skutečně učí… být lepšími lidmi, přáteli, partnery, rodiči… Každý z nás je dělá a zůstává jen otázkou, zda se z nich poučíme. Pokud se tedy bojíte selhání, hoďte své obavy za hlavu. Přijměte se takoví, jací jste. A přijměte hlavně fakt, že chyby prostě děláme. Všichni!

Můj poslední den života?

Nevím, kolikrát tady ještě budu. Zatím mi na to “štempl” nikdo nedal a, nevím jak vy, já  tento momentální život nechci promarnit. Občas si představím sama sebe v poslední den svého života. Co si budu říkat? Nechci v ten den litovat toho, že jsem neměla více odvahy okusit život ve všech jeho barvách. Nezáleží na penězích, velikosti baráku a auta. Jediné na čem záleží jsou naše zážitky. A ty na vás čekají venku. Nebojte se života a otevřete dveře, kterých se bojíte. Máte tu neskonalý počet možností, jak svůj život prožít. A záleží jen na vás, jakou možnost si zvolíte. Věřte mi, záleží to JEN na vás!

Co kdybych byla zrzka?

A na závěr, jen krátké pobavení. Na úvodní fotce jsem v rezatých vlasech. Vždy jsem měla strach zkusit jinou, než blond barvu. Totálně jsem na své platinové blond lpěla. Tak jsem svému strachu šla naproti. Poprosila jsem moji kadeřnici, ať mě na jeden den udělá zrzkou. K mému překvapení jsem zjistila, jak moc se v té barvě dobře cítím. Vím, že je to pro mnohé z vás totální banalita. Ale v mém světě to byl velký krok. Otevřela jsem zase jedny (malinké) dveře. A jak to tak vypadá, v létě už budu zrzka nastálo 🙂