Proč se vysmíváme vyšší moci?

Právě jsem se dozvěděla, že jedna moje přítelkyně začala před pár měsíci užívat silná antidepresiva. Všechno se ve mně mísí. Smutek, vztek, beznaděj. I když venku silně prší, házím na sebe oblečení a vyrážím se psem do lesa. A mám vztek. Ne na ní. Ani na sebe.  Mám vztek tak celkově, na nás lidi. Jak se bohu nebo vyšší moci, vlastně vysmíváme. A někdy jej dokonce obviňujeme z našich nepovedených životů.

Jsem přesvědčená o tom, že vyšší moc nad našimi životy bez jakýchkoliv zásahů neustále a láskyplně bdí. Dala nám k dispozici vše, co potřebujeme. Máme jedno velké hřiště, na kterém můžeme všechno. Máme svobodnou vůli, schopnost rozpoznat dobro a zlo, bolest i lásku. Obdařila nás také obrovskou vnitřní silou, díky které dokážeme měnit nejen svůj vlastní život, ale i  životy těch ostatních. Můžeme vykonávat velkolepé dobro, ale také destruktivní zlo. Můžeme léčit sebe, druhé, naši planetu, i celý Vesmír.

Máme zde, jako lidé, neskutečné pole možností, co se svým životem udělat. Máme vlastní duši, která to tu chce všechno poznat a vykonávat své životní poslání. Přes naše pocity nám vždy vzkazuje, jestli jsme s ní v souladu, nebo nejsme. Jenže, my lidé?

Bojíme se bolesti

Vyšla jsem do deště a nikdo v lese nebyl. Protože přece pršelo, padala voda z nebe. A to bychom si museli vzít pláštěnku, měli bychom na sobě bahno. Není to ale skvělý pocit, když venku zmoknete a poté si doma dáte dobrý čaj? Nemáte pocit, že jste tak nějak více naživu? Ano, máte! Stejně tak jako když máte zmrzlé ruce, které vám postupně zteplají, červené tváře od ohně, které chladíte studeným pivem… Není právě tohle život? Syrový, ve své podstatě? My lidé se ale oné syrovosti obáváme. Jsme zhýčkaní, a tak raději sedíme doma, když prší. Nepřibližujeme se k ohni, protože by mohl pálit. Nechceme prožívat jakýkoliv druh bolesti, a tak do sebe cpeme prášky k jejímu ztišení. Ať k tomu fyzickému, nebo i psychickému. Jenže, my bolest k životu potřebujeme. Stejně jako déšť, oheň, vodu i zem. Bolest může být i vítaná. Protože nám ukazuje, co je špatně. Její určité zdolávání nás posiluje. Stejně tak jako konfrontace s ní i pochopení jejího poselství. Jejím služebníkem je pláč, který ji zdravě rozpouští a nás léčí.

Odevzdáváme svoji moc

Jak jsem tak v tom dešti chodila, plakala a křičela jsem. A ptala se tam nahoru: “Ksakru proč”? Proč to další člověk vzdává a odevzdává se do rukou chemického průmyslu, druhých a dobrovolně tak opouští sám sebe? Ano, přechodně prášek může zachránit život. Ale z dlouhodobého hlediska zároveň i zničit. Utlumí volání duše, zamezí prožívání přítomného okamžiku i radosti. A vezme naše poslední vnitřní síly, které potřebujeme ke změně nás samotných. Každý z nás v sobě nosí neuvěřitelný potenciál k tomu, aby žil život v souladu se sebou. Jen jej neumíme využívat. Nejsme sami se sebou v propojení. A když přijde bolest nebo životní výzva, raději se posuneme do pozice oběti. Odevzdáme se a vzdáme se. Věříme, že nás něco nebo někdo spasí. Bez práce. Jenže, spasit můžeme jen my sami sebe. Vyšší moc nám k tomu dala nástroje, které v sobě nosíme, od vzniku naší první buňky až po naše poslední vydechnutí.

Nevěříme

V sebe, dobro, lásku, vyšší moc, učení naší duše. Neumíme se podívat do hloubky našich životů a hledat v ní poselství. Víra je přitom tak důležitá. Nejsme tu pro “srandu králíků” a doopravdy je náš život jednou velkou výzvou, poznáváním sebe skrze ostatní i okamžiky, které nám do života přicházejí. Chce to jen odvahu čelit všemu, co je v rozporu s naším komfortem. Být někdy bojovníkem, který se posílí válečným výkřikem, buší do prsou a vrhne se do bitvy s nepřízní “osudu”. A nemůže to dopadnout jinak, než dobře. Protože, když budeme bojovat za naplnění naší duše a budeme neochvějnými bojovníky za svoji radost a štěstí, nikdy nemůžeme prohrát.

Tak se přestaňte v jakékoliv formě vysmívat bohu. Je zde pro nás všeho dostatek, stejně jako už máme všechno v sobě. Každý z nás má schopnost žít takový život, ve kterém se bude cítit šťastný i naplněný. Je to jen o našem rozhodnutí. Můžeme zůstávat v pozici oběti a bědovat nad tím, jak je to všechno nespravedlivé. Nebo za sebe převzít zodpovědnost a uvědomit si, že vše už mám k dispozici a oplývám silou mentálního bojovníka, který může vždy zvítězit. A když nebudete vědět, jakou cestou se vydat, můžete si najít svého průvodce. Roste jich tu za poslední roky jak máku, a skutečně to není náhoda. Z hlediska vývoje společnosti totiž platí jedno krásné pravidlo. V určitém období se rodí určitý počet lidí s talentem, který je zrovna v dané fázi lidstva potřeba. Mimochodem, i tohle pro nás vyšší moc krásně zařídila.. 

Prosím vás tedy všechny..nevzdávejte to a postavte se životu čelem. Skákejte radostí v dešti, tančete kolem ohně, získejte stabilitu z matky Země a poperte se s větrem. Radujte se ze syrovosti života, i když občas přináší bolest. Když totiž cítíte, jste naživu. Berte všechny životní nezdary, nemoci a bolesti jako své učitele a.. prostě si slibte, jako já před lety, že se nikdy nevzdáte.