Sedím v restauraci s mužem, který mě pozval na oběd. Neznáme se.. tedy.. on mě zná jako “tu koučku” a sebral odvahu mě oslovit. Já nakonec kývla (i když to běžně nedělám) a proto tu sedíme. A zase přichází ta otázka. Prakticky jako vždycky. “A jaká jste normálně, Lenko”? Už se musím smát, i když to možná vypadá nezdvořile.
Lidé se mě na to občas ptají a já si říkám, doopravdy je to takový rozdíl? Mezi tím, jak působím na lidi a tím, kdy jsem sama se sebou nebo s přáteli? Ano, asi trochu je. Když mě potkáte na ulici, vypadám trochu vážně. Protože přemýšlím. A když přemýšlím, vždycky vypadám vážně.
Tak o sobě dnes trochu píšu. Možná určitá forma terapie, ale nosím tuhle myšlenku v hlavě už dlouho (vidíte.. zase přemýšlím..). Tak až se někdy potkáme, budete alespoň trochu vědět, jaká jsem. Protože, my lidé si někdy vytváříme domněnky, a to hlavně u těch, kteří jsou více vidět. Nevíte, proč to všichni děláme…?
I když jsem vidět, necítím se nějak nadřazeně. Rozhodně nejsem a nechci být žádná celebrita. Čím více mě lidé začali poznávat na ulici, tím více jsem se s tlakem okolí musela začít prát a nebylo to vůbec jednoduché. Protože najednou máte pocit, že od vás spoustu lidí očekává určitou formu chování a ztrácíte svobodu. Tak jsem se na všechna očekávání vykašlala. Chodím stále venčit psa nenamalovaná a dokážu se občas vesele opít s kamarádkami ve městě. Mediální známost vám může vzít svobodu a lehkost. A já se jí vzdávat nehodlám.
Právě té životní lehkosti se stále učím. Dokážu být extrémně sebekritická a perfekcionistická. Z 80% jsem z toho venku, ale občas mě to chytne. Jinak k sobě i k životu přistupuji s nadhledem, lehkostí a vlastním humorem. Kamarádky u toho mého smíchu oceňují lehké chrochtání (ale to už musí být!).
Pořád přemýšlím, filozofuji a hledám hloubku. Někteří mě za to moc rádi nemají, protože jim možná svým způsobem života i myšlení ukazuji, jak plochý je ten jejich. (ano, umím být i lehce ironická). Vím ale, že moji blízcí to na mě zbožňují. Jsem schopna hodiny debatovat s mými kamarádkami i mámou o tom, jak je to vlastně s Bohem, Vesmírem, námi samotnými… je vám to asi jasné, co myslím. Bude to nejspíše tím, že jsem si hodně povídala jako malá holka právě s mámou a mým milovaným dědou (četl mi hodně 100+1, tím to bude!). A nehodlám se této vlastnosti vzdát, protože právě díky ní jsem tam, kde jsem. Tečka.
Neumím se přetvařovat, lhát a hrát hry. Asi z toho důvodu jsem nevydržela ve vysoké pozici v korporátním světě a nikdy o to nebudu usilovat. Jsem přímý člověk a vždy vám řeknu to, co si myslím. Umím to už s určitou grácií, té hrubosti jsem se zbavila. Nové známosti na moji upřímnost často upozorňuji, oni jsou z ní nadšení. Do té chvíle, než je má upřímnost nezasáhne. Kdo ji unesl a ocenil ji, zůstal většinou v mém kruhu blízkých. Protože, já prostě nemám ráda hry. Vždy ocením, když mi druhý řekne pravdu, i když bolí. Říká se, že pravda léčí a já s tím naprosto souhlasím. A co se týká toho lhaní, nejde mi to. Ani v drobnostech. Většinou zčervenám a tvářím se u toho tak trochu blbě. Doopravdy.
Miluju zvířata a trpím, když oni trpí. Nedokážu vidět zvíře, které jakýmkoliv způsobem trpí. Když jsem jednou viděla dokument o tom, jak žralokům kvůli polévce řezají ploutve a oni poté umírají v moři… týden jsem měla silnou depresi a nadávala jsem na celou planetu. Nechtěla jsem tu žít. Týrání zvířat se mě hluboce dotýká a nevím ani proč tak moc. Chce se mi brečet jen když vám o tom teď píšu. Už možná vím, jsou to andělé. A andělům se prostě neubližuje.
Občas dokážu být na pěst. Mám občas dny, kdy jsem pro druhé moc rychlá a moje vrtule jim není příjemná. Vím to a všem se vám, moji milovaní, omlouvám. Snažím se na té hyper-vrtuli pracovat, už je to zase o kousek lepší!
Když je nejhůř, zpívám si v autě. U toho vypínám a pouštím přetlak. Strašně křičím, mám hudbu nahlas, jen už nejezdím tak rychle. Většinou funguje ABBA nebo Lenka Filipová. Mimochodem, po ní se jmenuju.
Mám alergii na hrubost, čokoládu, extrémní hluk a dav. I když se to nemusí zdát, jsem křehká. Citlivá. A když je někdo hrubý, stahuju se. Nedělá mi dobře, když se k sobě nechováme hezky. Alergie na čokoládu mě mrzí, ale za ty pupínky to prostě nestojí. Choulím se, když někde moc křičí hudba nebo dokonce lidé. Obecně mi nejde fungování v davu (nechápu, jak jsem zvládla ve svých čtrnácti koncert Michaela Jacksona).
Miluju eleganci, v oblékání i v srdci. Baví mě charismatičtí, úspěšní, srdeční a moudří lidé. Baví mě koukat na ženu, která je vyladěná od hlavy až k patě. Nemám ráda upatlanost v jakékoliv formě a už vůbec neustávám muže, kteří se neumí chovat k ženě. Ano, já si ráda nechám dveře otevřít.
Baví mě být inspirací pro druhé a pomáhat jim ve změnách. A to nejen v osobním růstu. Jsem nadšená kdykoliv druhý chce změnit cokoliv. Dokážu se hodiny bavit o podnikání, penězích, změně účesu, partnera i auta. A miluju pro vás psát i točit. Mám s vámi vztah a vy to ani nevíte! 🙂
Jsem býk, takže miluji květiny, jídlo a vůni čerstvě vypraného prádla. Víc k tomu asi nemusím dodávat. Tohle má ráda každá žena býk.
Miluji hluboce. Své rodiče, psa, Boha, Matku Zemi, přítelkyně Hanku, Katku a Janu. Miluji i sama sebe. Už to umím i v době, kdy nejsem ta perfektní.
Ano, nevypadám jako v televizi. Vždycky se směju, když slyším: „Jé vy jste mnohem drobnější!“ A potvrzuji vám, kamera přidává sedm kilo. Já jich mám 53 a tak na videích vypadám o těch sedm kilo silnější. Nebudu kvůli tomu hubnout na 47, abych předešla tomu divení se. Na druhou stranu, lepší, než kdybych vypadala ve skutečnosti hůře, ne? 😉
Jsem posedlá vůněmi a trpím, když někdo páchne. Pardon, to ke mně také patří. Mám tucet parfémů a cítím jakýkoliv sebemenší zápach. Asi proto mě pravděpodobně neuvidíte ve veřejné dopravě, když prší a je takové to vlhko. Byla bych neslušná. Nebo bych rozdávala deodoranty.
I já dokážu mít občas depku. Snad vás to nepřekvapuje. Protože i já jsem člověk. Který má někdy dny, které považuje za ty, které prostě stojí “za h….”. Jasně, umím to dobře zvládat. Emoce jsou pomíjivé a naučila jsem se občasné nálady přijmout a zapnout onu lehkost, o které jsem vám psala. Tak si někdy řeknu: “ Přijímám, že to dnes stojí za h….” A není nám hned lépe? :))
Já jsem Lenka. Jak jednou hezky řekla Lucie Bílá: “Nejsem ani Novy, ani Primy ani České televize. Já jsem Lucie Bílá. Tak já jsem Lenka Černá. Spíše Lenka. A patřím sama sobě.