Bylo ráno a vzduch voněl létem. Procházela jsem se po Vyšehradě a přemýšlela o úpravách našeho domu i plánech na víkend. Bruno kolem mě nadšeně pobíhal a já se snažila si zapamatovat ten nádherný obrázek probouzející se přírody kolem nás. Přesně v takové okamžiky si říkáte, jak moc ten život může být nádherný.
Včera jsem měla konzultaci s mojí, moc milou, klientkou, se kterou jsme se dostaly k tématu prožívání štěstí ve vztahu.Kdo je vlastně zodpovědný za to, že jsem v partnerství ne/šťastná? Je to práce obou partnerů, nebo je to čistě naše zodpovědnost?
Někdy jsem tomu říkala „kuchyňkový efekt“, někdy „žabomyší války“. Scházeli se ve skupinkách, pomlouvali a stěžovali si. Na partnery, na vedení, kolegy, přátele…
Potřebujete udělat zásadní rozhodnutí, ale nedokážete se, lidově řečeno, rozhoupat. Kdykoliv se rozhodnete pro jednu variantu, po chvíli ji znegujete a vracíte se stále do stejného bodu. Ve svém přemýšlení se beznadějně cyklíte a nevíte, jak z bludného kruhu ven.
Představte si, že právě teď zpochybníte všechna vaše rozhodnutí, nastavené pravdy a návyky, které v sobě nosíte i je každodenně používáte. Zatřesete sami sebou v základu a dovolíte si na svůj život i svět koukat novýma očima.
Jsem na víkendovém školení a sedím v sále s další stovkou lidí. Hlavní speaker nám ukazuje na prezentaci své sny a cíle na další roky jeho života. Zámek, dům u moře, privátní letadlo, vlastní politická strana a nějaký ten miliardový byznys.
Dobře víte, že už byste neměli jíst, ale stejně se večer vrháte na lednici? Trápí vás kila navíc, ale neumíte vystoupit z bludného kruhu přejídání i lenosti? Během své mnohaleté praxe jsem u svých klientů vypozorovala, že existuje takzvaný emoční hlad, který funguje na úplně jiné bázi, než ten běžný.
Každá lidská bytost touží po tom, aby byla milována i přijímána bez podmínky. Právě proto vstupujeme do partnerských vztahů, a děláme maximum pro to, abychom vytvořili harmonické partnerství, které nám bude přinášet kýžené emoce i podporu.
Tak jo. Dnes je mi 37. Třicet-sedm. Jasně, je to jen číslo, ale… ať chcete, nebo ne, stejně se pozastavíte. Ono nás to číslo nutí bilancovat a přemýšlet. Je to přece úplně přirozené, a mnohdy velice ozdravné. Nebo ne?
Nechce se vám ráno vstávat z postele a říkáte si, jaký má tohle všechno smysl? Dostáváte se do pozice oběti, a nemáte energii na ráznější životní změnu? Všude kolem nás se mluví o pracovním syndromu vyhoření, ale co vyhoření životní? To je mnohem bolestivější a palčivější, přitom se o něm nikde nepíše.